RUKOPIS PŘEVZÍT NEJDE!

David Hanvald se narodil 1. prosince 1980 v Liberci, kde také žije a pracuje. K malovanému obrazu směřoval trochu klikatou cestou přes studium Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci nad Nisou a krátká vysokoškolská intermezza na Fakultě výtvarných umění v Ústí nad Labem a na Fakultě architektury v Liberci. Vysokou školu uměleckoprůmyslovou frekventoval v ateliéru Stanislava Diviše v letech 2003 až 2009. A jak se ukazuje, byla to šťastná volba nejen z hlediska malířského programu školitele, vyznávajícího plošnou malbu v intencích jím „vynalezeného“ vědeckého realismu a barevně výrazných reinterpretací, ale David zde mohl také využít svůj sklon k racionálnu konstruováním obrazových řad a každého obrazu zvlášť. Tíhnutím k „architektonickému“ myšlení a současně úvahami o svobodné volitelnosti možných prostředků v rámci daného či zvoleného omezení syntetizoval nejen osobní pragmatickou zkušenost s touhou být malířem, ale dotkl se tak základního paradigmatu umělecké tvorby vůbec. Totiž otázky po smyslu volného umění, respektive po smyslu tvorby jako takové.

Malířovou výjimečností je práce s reinterpretacemi rozličných stavebních i stavebných předloh a uměleckých děl modernistických vizuálních umělců, ať už plošných nebo prostorových. Výrazná barevnost, podpořená gestickými tahy malby, přetváří předobrazy architektonických, objektových, grafických i akčních artefaktů těch, jejichž činnost vycházela z promýšleného „abstraktního“ konceptu. David si s nimi minimalisticky i maximalisticky pohrává v aktivním i akčním dialogu. Ke slovu se v různých fázích Davidovy malířské práce dostaly takové předobrazy a díla, jakým jsou minimalistické série Donalda Judda, struktury Sol LeWitta, akce Huga Demartiniho, Teigeho typografie, práce amerického komunikátora a vizuálního manipulátora Bruce Naumana, polkeovské blindrámy, světlo a stíny sudkovských fotografií či obraz Václava Špály. David s modernistickými díly zachází po svém, někdy se příliš nevzdaluje od předobrazu, jindy se výchozí dílo stává generujícím impulsem k řadě obrazových variací a mutací. Podstatnou roli hraje transformovaná a různě mixovaná modernistická estetika, nasáklá stejně tak postmoderními principy dekonstruke a konstrukce jako konceptuálními postupy. K principu své práce David říká: „Sděluji určitou estetiku, estetický pohled, který bude divákovi buď příjemný nebo ne. Ale nejde jen o vrstvu mé estetiky, jde také o určité kódování, o paměť doby, o historii umění, o vazby ke společnosti, o kontinuitu. Důležité je neodmítání umění předchozích generací, což se dříve často stávalo. V této době, v naší generaci, je tomu naopak. Spíš jde o vzájemné využití různých estetik, nemusí se shazovat předešlí umělci.“

David promýšlí a domýšlí modernistické strategie, kombinuje jejich výchozí polohy, vnáší gesto do geometrie či sevřenou úhlednost znejisťuje gestem, ale také dekonstruuje samotný systém a smysl umění. David tak uměním prostupuje a nahlíží ho ze všech možných stran. Pohrává si i posunem těžiště díla z jeho středu na okraj a rozšiřuje spektrum jeho významu a obsahu na všechny složky, které obraz či dílo konstruují. Současně ho zajímá napětí mezi minimalistickým zásahem, a jeho multiplikací, stejně jako význam barvy jako estetického činitele. Není divu, že ho v poslední době přitahoval průkopník abstrakce Kazimír Malevič nebo česko-francouzský pionýr téhož František Kupka. Jeho obraz Tvar Modré se v Davidových intencích „rozpadá“ na redukované činitele, preparuje se od estetiky ke smyslu a současně se okamžitě strukturuje v nový estetický fenomén. Důležitou roli v recentním Davidově vizuálním myšlení hraje také princip adjustace, zkoumání parametrů rámu při vytváření a percepci díla, a také popínavé pnutí mezi rámem a prostorem uvnitř rámu. Nenechá však na pokoji ani jiná vizuálně-iluzivní pokušení, která tato malířská zkoumání přinášejí. Každopádně nám David Hanald prostřednictvím svých prací mimo jiné sděluje, jak široká je možnost rozvíjet umělecká paradigmata malířství jako takového a dokazuje schopnost tohoto tradičního uměleckého druhu čerpat občerstovací reinkarnační vláhu samo ze sebe. Estetiku přitom nevyjímaje.

Martin Dostál